apomínáme odkud pocházíme. Dovol mi to připomenout. Před sto čtyřiceti lety Nietzsche varovně oznámil, že Stvořitel je mrtev a že svět se utopí v krvi. Následovala apokalypsa. Století vražd, vypalování, ponižování lidí na úroveň švábů, hmyzu, červů. Vysávání člověka ve jménu národa, státu, idei. Nikdy za celou existenci lidskýho pokolení neodešlo ze světa tolik duší, nikdy před tím neopouštěly tak rozemletý těla. Namotaný na ostnatý dráty, plíce nasáklý hořčičnym plynem a vyzvracený do otevřenejch ran kamarádů. Ševci, učitelé, pekaři, tátové a mámy nacpaný s vlastníma dětma v dobytčácích na cestě do pekla. Šikovný lidi s hlavou vzhůru odstřelený jako zvěř, znásilněný, pokořený, roztrhaný. Ze synů práskači vlastních otců, z dcer hadrový panenky rudý armády. Křesťanskej svět skončil apokalypsou, kterou dva tisíce let sliboval.

Nesmíme zapomenout, že odtud pocházíme. Náš mýtus stvoření. Státy v roli bohů a jejich zvrácený kněží. Národ a člověk. Zrůda a hrdina. Krev a naděje.

Zapomněli sme, a dneska zní naši vládci jako školka.

On lže! Ne, tvoje máma!
Mně můžete věřit!

Můžu. Nevěřim.

Jestli chtěj naši důvěru, naši víru, musí se něco změnit. Víra není jen tak, pořád hejbe světem.

Nejsi ateista a nejsi ani agnostik. Možná věříš Pravdě, nebo Vědě, Trhu, Práci. Tvůj vztah k těmhle věcem stojí na víře a jako víra se i projevuje. Jeden projev víry je, že v přítomnosti něčeho většího zmlkneš; v kostele, na hřbitově, v nemocnici, na letišti, policejní stanici, u soudu, na úřadě. Chrám poznáš podle ticha a rituálu. Znáš ty hady z pásky na letišti? Když tam nikdo není, podlezeš pod nima, nebo deš sto metrů aby ses ocitnul pět metrů od místa kdes začal? Pak Ti seberou štipky na nehty kvůli odhalenýmu ostří a hned v bezcelní zóně si koupíš třílitrovou lahev šampaňskýho se kterou bys umlátil mamuta. Letiště je chrám bohu Bezpečnosti a všichni tam tancujeme jeho taneček abychom se ochránili před Zlem.

To čemu starej Řek říkal bůh je dneska princip, hodnota. Když v ně lidi věří a kolektivně se to nějak projevuje, tak potom egregor, dæmon, leviathan. Ohniska kolektivního vědomí, bytosti v substrátu významu, myšlenky co Tě posednou.

Je mi jedno jak jim budem říkat, pro můj účel sou to synonyma. Já budu psát dæmon.

Dæmoni mají opravdovou moc, existujou, prolínaj se světem, systémem, společností. Nemají jedno epicentrum, žijou ve všech a všude najednou.

O dæmonech je dobrý vědět, aby ses nenechal posednout. Lidi je dřív znali, každá společnost před náma měla mýtus stvoření. To, že my ho nevidíme neznamená, že ho nemáme.

Naši pradědové a prabáby viděli na vlastní oči jak Národ vyvolal dæmony vesmírnejch proporcí. Každej národní dæmon chtěl stavět novej svět podle sebe a nedokázali se mezi sebou dohodnout kdo má stát v čele. Ani jeden z nich nedokázal sám zaplnit tu zející díru po Stvořiteli. Sto let vedli bezhlavou válku o nadvládu. Na konci stál Západ proti Východu, demokracie proti útisku, svobodná společnost jedinců proti násilím drženýmu diktátu nadřazenejch. Sedumnáctym listopadem 1989 končí mytologie a začíná historie. Řekli sme si tehdy, že Pravda a Láska zvítězí nad Lží a Nenávistí, to je náš mýtus stvoření.

Já vim táto, žes to zažil. Já vim mámo, žes tam byla. Neznám to. Mě to stvořilo aniž bych byl součástí. Pro nás, mladší půlku národa, je to mýtus.

Už nevíme co to bylo chrastit klíčema, už vůbec nemáme ponětí jaký to bylo prosit úředníka o valuty, nebo jakej pocit dohnal Jana Palacha k tomu aby se polil benzínem. My to nevíme. Hážete po sobě navzájem komunisty a nacisty, zatímco ty slova už dávno nemaj význam. Vaši bohové sou mrtví.

Zato Lež a Nenávist sou pořád s náma, a vyhrávaj.

Lež s Nenávistí sou velmi starý dæmoni, sou tu s náma od počátku lidstva. Dost starý na to, aby věděli, že se jich neumíme zbavit napořád.
Vždycky tu byli a vždycky tu budou.

Mají taky dvě stránky. Nenávist mě nutí tu sedět a psát, nenávist k bezohlednosti, prospěchářství, nenávist k prolhanejm a sobeckejm. Nenávist k tomu co nás rozděluje. Lež mi dovoluje špatný svědomí, který mě může tlačit správnym směrem. Závist mě donutí pracovat, abych se vyrovnal. Strach z cizího je projev lásky ke svýmu.

Dæmoni nejsou zlí, vždycky záleží jakej jim dáme prostor. Když ztratíme nadhled a necháme se jima pohltit, tak nás posednou. Řvou naší pusou, mlátí kolem sebe našima rukama, drží nás ve vězení naší vlastní mysli, oslepujou nás.

Zastav se. Zamysli se co za dæmony dneska vládne. Zamysli se kdo kterýmu slouží. Kde sedí kněží.

Je to svoboda a volnost, nebo komfort a nařízení?
Pravda nebo touha vyhrát argument?
Píle, talent, odvaha, intuice, trpělivost.
Peníze a Mamon? Spravedlnost?

A vládnou tak jak si přejeme, nebo proti nám?

Dnešní dæmoni už sou tak složitý a silný, že s nima nikdo z nás sám nepohne. Nevíme jak je vnímat, jak s nima žít. Dřív je lidi viděli. Podívej se na Sumery a Akády, pět tisíc let nazpátek. Postavili tehdy na klínovym písmu první velký říše o kterejch víme. První státy.

Zanechali nám po sobě první záznamy člověka na Zemi. Moudrost ve formě říkanek, básní, pranostik. My máme Pelíšky, mezopotámci měli Enūma Eliš. Příběh o Tiamat, Apsu a Mardukovi, jejich mýtus stvoření, jejich zdroj světa.

Tiamat a Apsu stojí na začátku ve věčnym objetí. Apsu je komfort, to v čem žijeme a kde je nám dobře. Tiamat je nevědomí, prázdno ze kterýho se všechno rodí a kam každej jednou odejde, nic a všechno, zdroj. Apsu byl sladká voda co zavlažuje, Tiamat slaná voda která všechno obklopuje. Apsu je stálost a předvídatelnost, Tiamat změna a chaos.

Z jejich spojení se narodili mladý bohové. Bytosti síly a velikosti planet, ale proporcí dětí. Dělali hluk a Apsu, starej řád, neměl klid. Šel za Tiamat, že to vyřeší jednou pro vždy a ji nasralo, že by chtěl ublížit jejich dětem. Apsu a Tiamat. Řád a Změna. Starej řád chtěl zakroutit krkem nově zrozenejm silám a neposlechl svou družku. Mladý bohové se toho domákli a uspali Apsu dřív než na ně stihnul vztáhnout ruku. Starej řád padl, aby na jeho místo nastoupily nový, vitální, nedospělý, hlasitý síly.

Dělali bordel, prali se mezi sebou o nadvládu a vůbec si nevšimli, že se Tiamat, jejich matka, vzbudila a hrozí spolknout celej svět. Nedokázali se domluvit kdo z nich by si to s ní měl jít vyřídit a v tu chvíli se přihlásil Marduk.

Slovem dokázal zmizet konstelaci, a pak ji vrátit na svoje místo. Měl čtyři oči a čtyři uši, z pusy mu šly plameny když mluvil. Vydal se do tmy zabít Tiamat a její démony. Z jejího těla vyrobil Kalendář a Vesmír, z krve její pravý ruky lidi, aby bohové nemuseli pracovat. Stal se králem králů.

Marduk vládl Babylónu. Tak reálně říkali svýmu panovníkovi, a považovali ho za inkarnaci mýtickýho Marduka. Jednou za rok se konala slavnost Akitu. Během ní odevzdal král regálie, opasek a korunu, kněží ho za ucho přitáhli před lid kde si kleknul a dostal od kněze facku. Odrecitovala se Enūma Eliš a dostal druhou. Když se rozbrečel bylo to dobrý znamení. Vrátili mu regálie a jelo se dále močálem černým kolem bílých skal.

Rituál pokory. Ten muž musel spolknout svou pýchu, kleknout na kolena a ukázat světu zranitelnost. Pokoru.

Pokoru, která dneska tolik chybí.

Enūma Eliš pořád platí.

Církev a Monarchie bývali starej řád, Apsu. Založili univerzity, abychom studovali Stvořitele a jeho dílo. Abychom prozkoumali neznámo, Tiamat. Jak řád prorůstal s neznámem, tím spojením, vznikli noví bohové.

Pravda, Svoboda, Pokrok, Národ…

Mladý, vitální, hlasitý. Byli tak hlasitý, že je Apsu chtěl radši zabít, než aby trpěl jejich blbý kecy. Pravda a Svoboda řád uspali. Ztratil sílu. Nietzsche oznámil, že Stvořitel je mrtev a svět se utopil v krvi.

Historie se neopakuje, historie se rýmuje. Stejně tak i mýty stvoření. Jeden řád umírá aby se skrz chaos zrodil další. Ten moment kdy svět visí ve vzduchu a nikdo neví kudy se vydá, to je Revoluce. Re-volvere znamená zopakovat, vrátit zpátky, projít znovu. Historie a svět se otáčí, nebo jako kyvadlo prochází stejnou dráhu jednim směrem a nazpátek. Letí jednim směrem, nabyde na rychlosti a síle, pak se vyčerpá a na malinkou chvíli se v nejvyšším bodě zastaví.

Tam sme teď, Ty a já. Svět visí v absurditě a bude muset zpátky na zem. Buď ho pomalinku stáhneme za sebou domů k lidem, nebo to skončí zase znova ohněm a krví. To já bych nerad. Chci vztáhnout svou ruku do tmy a nahmatat Tebe. Až se svět rozsype, tak Tě nepustim.